Jan Novotný byl mlynářského původu. Rod Novotných poprvé roztočil mlýnské kolo v Českém Těšíně v roce 1848. Řemeslo se předávalo z generace na generaci. „Můj praděda se do mlýna přiženil, vzal si dceru mlynáře. Pak už byl mlýn v našich rukách,“ říká Jan Novotný.
Pamětníkův otec začal mlýn znovu provozovat po skončení druhé světové války. V roce 1949 ho však zabrali komunisté. I když jim už mlýn nepatřil, měli k němu silnou citovou vazbu a snažili se o něj starat dále, ab nechátral.
Po roce 1989 pamětník zažádal o navrácení rodinného majetku. Mlýn však byl v dezolátním stavu a panu Janovi se roztočit mlýnské kolo nepovedlo.
Jak se Vaše rodina k mlýnskému kolu dostala?
Už moji předkové hospodařili v mlýně v Českém Těšíně, o kterém se dochovala první zmínka ze 16. století. Během druhé světové války žil ve mlýně můj otec Josef Novotný spolu s mou babičkou. Ale už v roce 1942, nám nacisté zakázali mlít obilí.
Co Váš otec dělal po tomto zákazu?
Na konci druhé světové války se můj tatínek rozhodl, že provoz obnoví. Po letech nepoužívání byla potřeba rekonstrukce, a otec se proto musel zadlužit. Mlýnu se ale brzy začalo dařit, a dluhy celkem rychle splatil. Vždy vzpomínal na to, že to byla neobyčejná doba rozkvětu. Pak ale přišli komunisté.
Jak to bylo poté, co komunisti v 50.letech začali vše zabírat?
Když komunisté v roce 1950 mlýn zabrali, z tatínka se stal pouhý zaměstnanec. V roce 1959 jsme obdrželi dokument: „Zpětně znárodněno.“ Tentokrát se nejednalo pouze o mlýn, ale o všechen majetek, pozemky i přilehlý les. „Od té doby jsme byli ve mlýně nájemníci. Otec tam ale stále pracoval. Vzali si všechny stroje. Nezůstalo nám nic.
Jak se Vám tam “jako nájemníkům” žilo?
Vyrůstal jsem tam se svými staršími bratry. S babičkou, která mě mimo otce také vedla k mlynářskému řemeslu. Žili jsme celkem normálně, ale s babičkou jsem trávil spoustu času a vedle ní jsem vnímal i problémy, kterými procházel mlýn. Zůstalo to ve mně natolik, že i proto, jsem se později snažil dědictví mých předků, předat i svým dětem.
Pořád nám ale hrozilo vystěhování. Rodičům bylo vyhrožováno, že se kdykoliv můžeme sbalit a odejít. Nakonec jsme tam vydrželi… Otec se ale nikdy nesmířil s tím, že nám mlýn sebrali.
Co jste v té době dělal mimo mlýn?
Při vzpomínkách na školní léta si vybavuju hlavně odpor k ruštině. „Zažili jsme srpen 1968, a to se na nás podepsalo. Všichni jsme ruštinu nenáviděli. Jinak mě ale škola bavila, bylo to takové odpoutání od “atmosféry” doma. Chtěl jsem si i dodělat maturitu, a tak jsem se se svým spolužákem přihlásil na vojenskou školu do Holešova.
A jak jste v té době zvládal vojenskou školu? To muselo být těžké..
Vojenská škola byla ale chyba. Komunismu byl všude. Musel jsem se učit marxismus-leninismus. Po sedmi dnech jsem věděl, že tam teda nebudu, a včas jsem utekl. Žil jsem trampským životem, oženil se a se svou ženou poté i nadále žil v mlýně. vždy mě to tam táhlo, měli jsme to prostě v krvi a nehodlali se vzdát.
Co se dělo s mlýnem dál?
Otec odešel v roce 1980 do důchodu. Do té doby sloužily prostory mlýna pro výrobu krmné směsi pro zemědělská družstva. Na mlýn přišla skupina údržbářů z Těšína, kteří tam asi rok mleli. skončilo to tak, že sešrotovali dva vagony soli. Když to otec viděl, zeptal se jich, jestli vědí, co dělají. Měl k tomu srdeční vazby a lámalo mu srdce co viděl. Odpověděli mu, že se to vyčistí a bude to dobré. Nebylo. Všechno zrezivělo. Sůl absorbuje vodu, takže zrezly i hřebíky v podlaze.
Otec to nesl velmi těžce. A já se snažil asi od roku 1983 každou zimu dávat mlýn zpět do původního stavu a zachránit co půjde. Žádné stroje se ale zachránit nepodařilo.
Vy jste se hodně zapojoval v době sametové revoluce, co se pak změnilo?
Ano v listopadu 1989 jsem opravdu radostně prožíval sametovou revoluci. Na první protikomunistické demonstraci jsem byl tenkrát v Těšíně. Vzpomínám, že pro mě bylo zklamáním, když mezi mluvčími viděl bývalého člena komunistické strany, který obracel kabát. Vstoupil jsem do Občanské demokratické strany. Sám jsem ve vlastní režii tiskl a rozvážel plakáty pro její místní buňku. Během devadesátých let jsem ale začal pomalu “střízlivět”a s odstupem času celý polistopadový rozvoj vidím jako zklamání.
Co vše se Vaší rodině, podařilo vybojovat zpět?
Na začátku devadesátých let jsme dostali část majetku zpět. Konkrétně se jednalo o mlýn a parcelu před budovou. Můj otec otec zemřel v roce 1990, a tak jsem musel bojovat o navrácení veškerého majetku sám, zničilo ho to a já byl ochoten se za jeho životní dílo rvát. I přes to, že polovinu majetku jsme dostali zpět, náhon na mlýnské kolo se mi dostat zpět nepodařilo.
Kdyby mi náhon vrátili, byl bych prý moc bohatý. To mi opravdu tenkrát řekli. K mlýnu ale patří náhon jako k autu motor. Budovu mlýna jsem dával spoustu let do pořádku. Dřiny, kterou mě to stálo, však nelituju. Majetek jsem předal do rukou syna, který o všechno řádně pečuje.